HK JAMES Tatranská Polianka

Tenkrát na východě

Posílám slíbené fragmenty z Knihy Džonyho Vlasáka “Tenkrát na východě”. Kniha je o zájezdu poliankárů na Kavkaz. Ty úryvky vybral autor, podle mě tyu knihu nejlépe nevystihují. Knížka teď má vyjít znovu.

Fragmenty z horolezecké knihy „Tenkrát na východě“
Jan Vlasák

…”Já jsem se hodně věnoval obchodu, když jsem působil jako pašerák v Tatrách,” nostalgicky jsem se zahleděl do blba: “Tam - do Polska - jsme chodili absolutně legálně přes celnici. Zpět se zbožím přes hory. Věděli jsme, že zřízenci na hranicích nedávají při návratu do pasu razítko. Nebyl jsem teda postižitelnej tam ani tam.

Tam jsme nosili krupičnou kaši, lyžařské brejle, mlíko v tubě… V Polsku se dala sehnat vlna na pletení, tenisky, lyže běžky, promítačky na diáky, benzinové vařiče, džínsy… Obchod a přátelství mezi národy vzkvétalo. Žandáři byli taky v pohodě. Hlídali si svoje doliny a tam je nikdo neznervózňoval. Měli jsme svoje stezky, pro ně nedostupné.

O Chocholowské dolině jsme věděli, že je to rejdiště filanců. (To je polskej výraz pro fízla a strážce hranice.) Ale já už jsem byl tak oraženej, že jsem se jednou rozhodl, že půjdu tudy. Kdyby mě filanci klofli pod schroniskem (chatou), řeknu, že jdu jen tam. Kdyby mě atakovali výš, musel bych tvrdit, že jsem zabloudil.

A tak když jsem před sebou viděl borce na motocyklu v maskáčích s velkým dalekohledem, ani jsem se nekryl. Interesovalo je co mám v ruksaku. Byl fakt nápadně objemnej. A to už jsem začínal tušit, že to jen tak neprojde. Hned nahoře byly dvě promítačky a tři skafandry - jako bundy větrovky. Tak že už nic víc vytahovat nemusím a jsem zatřimany - jako zatčenej. Ten větší, že by mě rád ošahal. To se ví, že jsem mu nemohl odříct. Přejížděl mně dlaněmi po těle - nohy, ruce, břuch, záda… v náprsní kapse jsem měl tlustý svazek zlotek, ale on tu kapsu jaksi nepochopitelně objel, vynechal. Jako na zavolanou se přibližovaly dvě kočky a vojcli dostali chuť si zaflirtovat, tak je zevrubně prověřovali. Ne, neošahávali je. Seděl jsem se svým nešťastným tlumokem pod smrkama. Žandári byli ke mně otočeni zády. Nenápadně jsem zasunul tobolku s prachama pod kořeny. Holky to viděly, ale nepráskly mě.
V kasárnách mne prohlídli komplet včetně mnutí trenýrek mezi prsty. Tam by ty prachy neprošly. Na noc mě odvezli do basy do Nowego Targu. Jak vypadala? Vytáhli mně tkaničky z bot… dovolili vzít si do cely spacák i s šňůrkou, kterou se uzavírá otvor kolem krku. Žárovka svítila celou noc. Na okně bylo zevnitř drátěný pletivo, zvenku bytelná mříž.

Ztrácel jsem sebejistotu. Co když prohlídnou můj bejvák ve Smokovcu… Najdou tam haldu kompromitujících věcí. A co když budou hledat starý celní deklarace podle razítek v pasu a žádný nenajdou. Samože jsem vůbec nespal a k ránu načisto šílel. Teď už chápu veverku v kleci, když běhá pořád kolem dokola úplně zblblá. Starýho kriminálníka něco takovýho nevzruší, ale našinec holt potřebuje tu svobodu.

Filance jsem přecenil. Nevěděli co se mnou ani po komplikovaným telefonování do Krakova a snad i někam dál. Odvezli mě na Lysou Polanu na celnici, dali mně můj naditý tlumok a řekli: tak běž.Tak jsem šel.

Chudáci celníci. Nemohli mě s tím zbožím pustit na Slovensko, protože se nesmělo vyvážet. Zabavit mně to taky nešlo, když jsem měl všechno poctivě zapsaný. Vrátil jsem se teda do Zakopaného a dal balík do úschovny na nádraží. Stihl jsem i vyzvednout prachy pod smrkem. Pro paš jsem se vrátil za týden a přenesl jej tou nejbezpečnější trasou. Tu vám neprozradím.

Když mě za rok chytli Slováci v Ráčkové dolině, dopadl jsem hůř. Dokázali mě načisto zblbnout. Chtěl jsem je potěšit, že chytli naozaj velkou rybu, tak jsem řek, že loni jsem propašoval džíny stejnou cestou jako dnes. Když si pro mě přijeli okresní fízli z Liptovského Mikuláša, pohraničníci mně pošeptali, abych o tom prvním narušení státní svrchovanosti držel hubu, že to do protokolu nepsali, aby se nikdo nedověděl, že jsem jim tenkrát proklouz. Jenže si neuvědomili, že Mikulášani kus výslechu vyslechli, takže se to zatlouct nepovedlo.

Za jedné z mnoha bezesných nocí jsem si uvědomil, že Mikulášani byli fakt loajální s kámošama pohraničníkama a do protokolu
neuvedli, jakým stylem jsem spáchal svůj první paš. Když mě potom smokovecké švestky pozvaly k výslechu, upřesnil jsem, že s džínama jsem šel přes celnici. Měl jsem je oblečené pod svýma ošumělýma teplákama a bylo mně v tom děsný vedro.
Abych to neprotahoval, vedl jsem tenkrát tak zvaný “řádný život pracujícího občana”, tak jsem byl odsouzen jen k zabavení tovaru a k uhrazení soudních výloh.

Ale pas byl v říti. Nejhorší je, že ti nikdo neřekne na jak dlouho. “Zkuste si o něj požádat za dva roky.” To bylo jediný, co jsem z nich vytáhl.

Rychle jsem změnil trvalé bydliště do Brna a než tam došly moje papíry, získal jsem „vycestovací přílohu do socialistických států k občance“. Jezdil jsem teda aspoň na Balkán.

„U nás ve fabrice dělali Poláci,“ skočil mně do řeči svým pisklavým hlasem Oto: „a jeden známej se taky takhle angažoval. Někdo na něj něco práskl a už se v tom veze. Výslechy, domovní prohlídka. Zabavili jim povlečení z postelí, protože bylo podezření, že je z Polska.“…

…„Bať bať, hltat se nevyplácí. My jsme kdysi v Západních Tatrách uvařili k večeři kotel rýže - teda, tenkrát jsme používali starej baňatej plechovej otlučenej nočník. Říká se, že trampisti jsou otrlí. Houby. Skoro nikdy se nestalo, že by nám někdo sežral oběd - připadala nám mdlá, tak jsme ji dochutili kostkou bujónu. Pro čtyři hladové krky toho bylo zatraceně málo, tak se každej snažil rychle do sebe naházet co nejvíc. A mně zaskočila do krku jehlička z kosovky. Kamarádi z toho byli tak vyvalení, že přestali hltat, aby mně nebylo líto, že snědí víc než já. Jak to dopadlo? Vidíš, že jsem tady na zemi a hmotnej.”

„Moment. Byla by škoda zamluvit ty exkrementy. Víže se k nim fůra prímovních příběhů.

Drlas mně vyprávěl, jak lezli na Grand Jorasses. Spali ve sněhovým záhrabu. Vchod byl ve strmé stráni a venku takovej hnus, že se nedalo vylézt. A na Drlase to přišlo. Zadržovat kadění není zdravé. To ví každej. Kluci ho teda drželi za ruce a on vystrčil zadek do vánice. Jenže produkt se neskutálel dolů svahem, ale jaksi zpět a Pelcákovi přímo před ksicht, jak ležel ve spacáku. Von na to čumí…a von se prej poblil! Šišku napíchli na skobu a vyhodili ven. Pelcák ju potom zhnuseně zahodil, že s něčím takovým nepoleze.”

„Měkejš. Co by dělal, kdyby se mu stalo tohle: kámoši lezli v Tatrách, už nevím, na kterej kopec. Prvolezec se vykadil na štandu a lejno decentně přikryl šutrem. Druhýmu se za ten šutrák zaháklo lano a on je celé tudy protáhl. Největší fór je v tom, že si ničeho nevšiml. Až původce, když při dobírání vzal lano do zubů, poznal oč běží.”

„Něco na ten způsob se přihodilo i Drobkovi. Partner si chtěl na štandu sednout, ale ne do mokrého. Odklopil šutr a sedl si, aniž by se podíval kam.”

„Vole, to je hovno. Já jsem slyšel vyprávět, jak druholezce postihl průjem jako bič. Kadil dolů do prostoru. A přímo na chlapa, co lezl pod nima. Nemohl uhnout. Nebylo kam. Sračky zmrzly a ve formě drobných kuliček lítaly na něj. Neměl přilbu, tak se mu dostaly za krk, za košili, a tam se rozpouštěly.”

„Bez přilby lezou v horách jen hazardéři.”

“Nedávno jsem viděl besedu s diákama o expedici na Kalanku. Pouštěli k tomu autentický radiový rozhovory. Partyja nahoře nemohla najít lágr: „našli jsme hovno.”

Base camp: „jo, to jste už říkali.”

„Ale ne, my jsme našli ozajstné hovno. Kam jste chodili snášet, když jste stavěli stany?” „oment, vzpomínám…šel jsem asi pět metrů vejš, pak takovejch šest metrů na sever.”

Debata pokračovala v tomto duchu ještě pár minut. Stany nenašli. Zřejmě je odnesla vichřice.

Vrcholový hřeben byl super ostrý. O vrchol se pokoušely dvě grupy. Borci ráno sbalili stan a jeden se na to místo vykadil, protože jinde to prostě nešlo. Všude bylo děsně krkolomno. Věděl, že za nimi jdou další, tak zahrabal výkal do sněhu. Odpoledne došla na místo další dvojka. Postavili stan, zalezli dovnitř a zvenku nabrali do hrnce sníh. Po hodině rozpouštění a těšení, že se konečně napijí, vyplul produkt na hladinu a začal páchnout.”

Rovnoměrné oddychování okololežících svědčí o tom, že pohádky na dobrou noc se neminuly účinkem.

…Nejdřív jsme lehce pojedli (Laco pozřel půl kila sviňárny s marhulovým kompotem a vůbec mu nebylo špatně.), a pak šli do společnosti oslavit úspěch a Libor zapít žal. Vždyť nejen pachtěním po kopcích živ je člověk.

Zvolili jsme hospodu na cestě k letišti. Nízký čtvercový dřevěný domek s mřížemi na malých okýnkách se špinavými zbytky skel.
Vešli jsme do ponurého šera. Podnapile vyhlížející postavy v ošumělých montérkách se mátožně pohybují nebo sedí u hrubě tesaných stolů přeplněných lahvemi, stakany (poháry) a talíři s nevábnými zbytky jídel. Podlaha je udusaná hlína. Uprostřed lokálu je ohniště, nad nímž visí kotel na háku přivázaném na trámu krovu. Nad výčepem žlutě bliká holá žárovka a slabě osvětluje reliéf svanské věže vyřezaný ze dřeva a podobizny Stalina a horolezce Chergianiho - dvou národních hrdinů Gruzie.

Mladý krčmář vystupuje stejně drsně s důvěrnou nenuceností jako jeho hosté. Natočil nám pivo do sklenice od marmelády.
Usedli jsme k nejbližšímu stolu a dali se do žvanění se štamgasty. O počasí, o platech, cenách, o Ušbě…

„Ty znáeš Chergianiho?”

„Da, koněšno, eto bol moloděc!”

Jeden z dědků by měl interes o lano, ale je příliš podroušen, než aby se nám povedlo domluvit transakci. Hostí nás dvoudecáky vína. Tohle teda na ex nevypiju. Ani cigáro neakceptuju. Sakra, kdybych měl v mládí pevnou vůli překonat potíže po prvních cigaretách…Musíme to faux pas nějak překlenout.

Venku zase leje. Tahle chalupa nemá strop. Nad námi jsou krovy a šindelová střecha. Prší mně na záda. Zkusil jsem odsunout se mezi kapky, ale nepodařilo se to. Tady kape všude.

Je tu s náma Gajusův pes Alba. Evidentně se jí nelíbí ve smradu z cigaret a zvětralého chlastu. Fotíme si ošumělé chasníky u politých stolů. I šenkýř ochotně pózoval. Pak napsal adresu a nalil další stakan vína. Nebo je to pivo? Těžko říct. Tady chutná všechno stejně.

…V sobotu ráno je počasí zas bez kazu. Do prčic, nezbude, než jít zase trápit tělo na nějaký kopec. Čím špičatější a vyšší, tím líp. To je teda kravina. Nebylo by nám líp na pískovcových věžích v příjemné střední Evropě?!

„Pokud možno s pěknou babou. Kódl B. sbalil závodní plavkyni. Měla šíleně dlouhý nehty. Při plavbě je přece potřeba zabírat co největší plochou. A jednou ve stěně…samože když ho milovala, tak s ním chodila lézt a líbilo se jí to…jí spadlo tělo…samože byla přivázaná na spodním konci provazu…a po ne úplně kolmé stěnce sjela o dva metry níž a ty nehty si všechny olámala.”…