Bergel není jen Badil
Pizzo Cengalo
Svítání, jasně modré nebe, les tvoří malachitové pozadí šedavým vrcholkům štítů, nenápadně se ukazujícím v dálce. Těžký batoh, horko a sen – to je film běžící v hlavě. Postupně se štíty zvětšují, tmavnou, zostřují a sen dostává přesné kontury. Chata Gianetti je útočištěm a Spigolo Vinci na Cengalo cílem. Sentiero Roma – chodníček od chaty je začátkem cesty. Symbolické cinkání zvonců ovcí pasoucích se osaměle pod kopci, vycházející slunce, mrznoucí prsty, nesmělé pohledy vzhůru – tak tam? Prvé délky jsou lehké, vyzývavé. Traverz hřebenem, trčícím nad údolím, které slunce hladí teplou rukou. Pak „Hřbet mulice“ výšvih, co bere dech expozicí, kolmostí i obtížností. Spára ukazuje směr a nedovolí uhnout – „Ukaž se, dej ze sebe co víš, však si sem chtěla, tu jsem pánem já! A tak nohy hledají nepatrné stupy, prsty se potí a pomalu se stoupá vstříc svým snům. Výdech, šťastný úsměv, štand. Délka, dvě ukolébávají a je tu „Černý komín“ – varhany vsazené do skály, kde mezi píšťalami na stisk hledáš tu nejlepší. Další směr ukazuje spára podobná té prvé, jen blízkost vrcholu zmírnila její kolmost a stává se přístupnější. Slunce uběhlo polovinu své pouti a konečně hřeje skálu, už jen dvě délky a vrchol je tu. Ovce zde není slyšet. Zavřít oči, vítr hraje píseň na oslavu a hladí vlasy. Kolik štěstí je potřeba v životě? Stačí na to krátké okamžiky, jen kousek čisté radosti a právě z nich se skládá život. Slanění, naposledy se ohlédnout , vrýt si cestu do srdce.
Pizzo Cengalo, JZ hrana, Via Vinci, VI, 450 m
Punta Allievi
Po noci plné deště a po mlhavém ráně se vyzývavě ukázalo slunce. V srdci směs očekávání a strachu, co přinese počasí za hodinu? Paličky vyťukávají rytmus metronomu. Cesta se hadí lesem a nedává nikde možnost odpočinku, jen strmě vzhůru. Začíná znova pršet, hřmí, létají blesky. Strach se nenápadně přikrádá s přibývající výškou. Konečně chata Allievi – Bonacossa. Přestává pršet a vychází slunce. Ráno po známé klikatící se Sentiero Roma pod Puntu Allievi – další cíl Spigollo Gervasutti. Stěna je vlhká, studená a nepřístupná. Délka 600 metrů, kdo ví, jaký den se chystá? Začátek nic příjemného neslibuje, je mokrý, rozlámaný a samá tráva. Po několika délkách v plotnách jak mávnutím čarovného proutku se objeví komín - krásný, kolmý a pevný. Přívětivostí ale nešetří. Batoh na zádech přivádí do zoufalství, stěna je hladká, žádný chyt, žádný stup, batoh zaklesnutý v komíně se mnou je zticha, já nadávám a bojím se. Vypomohla skoba jako stup. No, co už? Následuje krásný a exponovaný kout se spárou. Dále se střídají květinové zahrádky ze skalou, romantik jásá, lezec věší hlavu, no ne na dlouho. Skalní okno je bránou k další krásné délce, kolmé, plné nástrah. Po jejím zdolání zůstávají tři lehčí úseky na vrchol. Dolinu začíná uzavírat bílá hradba, déšť na sebe nedal čekat. Po chvilce ustává a čeká v záloze. Vrchol. Velké ploché plato. Stisk rukou, horalka a rychle dolů, než mlha ukryje svoje horská tajemství.
Punta Allievi, J hrana, Via Gervasutti, V+, 600 m
PS: Italský Bergel skýtá krásne cesty, není tak skomercializován a vyjištěn jako švýcarská strana. Klasické cesty nejsou vybaveny nýty, snad kromě stanovišť se starými skobami, je nutné vlastné jištění.
Ivana a Maroš, HK James Tatranská Polianka , léto 2004
